Cesta ke svobodě

			o projektu
			o autorovi
			fotografie
			podmínky zapůjčení
			texty

 Texty

David Ševčík, abstinující uživatel
J.X.Doležal, novinář
Petr Opletal, terapeut
Jiří Buriánek, sociolog

Milý Jindro,

 z celého srdce Ti děkuji za dopis a fotografie! Jsem moc rád, že na Tebe mám konečně kontakt a že mohu psát tento dopis.

Já jsem od 30.6.98 na vazbě a nyní čekám na nástup do výkonu trestu jelikož jsem již odsouzen. Dne 19.11.98 mi soud pro Prahu 1 za pět loupežných přepadení vyměřil trest odnětí svobody v délce trvání pěti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou.

V publikaci kterou jsi mi poslal se píše, že ze závislosti se člověk léčí přinejmenším tak dlouho, jak dlouho užíval. No Jindro já jsem pět let užíval a teď budu pět a půl roku sedět a tudíž za použití represe abstinovat.

Často přemýšlím o životě, o lidech, o světě, o budoucnosti a snažím se pochopit smysl těch mříží, které mě dělí od "S V O B O D Y".

Jindro vždy jsem chtěl aby jsi věděl proč jsem si Tě oblíbil a proč Tě mám rád a tak Ti to tedy napíšu.

Pamatuješ jak jsme usínali v Nadaci v jednom pokoji a povídali si? Ty jsi hovořil o tom jak jsi v životě fotil a já jsem hovořil o tom jak jsem v životě fetoval a když jsem si to potom dal dohromady tak jsem to moc nechápal.... Na jedné straně Jindřich Štreit - fotograf,umělec,profesor .... a na druhé straně David Ševčík - narkoman....

Jindro potom mi to došlo - žádný fotograf, umělec, profesor a žádný narkoman ale L I D É ! a vím (od té doby) že nezáleží na tom jak žijeme, ale že Ž I J E M E a to z nás L I D I dělá a také nás to spojuje. Tak to mi díky Tobě Jindro došlo a moc to pro mě znamená. D Í K Y.

Měj se moc krásně a dál foť "CESTU KE SVOBODĚ"

Tvůj D A V I D

Co dodat?

Fotografie Jindřicha Štreita z prostředí drog jsou neobyčejně výmluvným dokladem o autorově až ďábelské schopnosti nacházet krásu a poetiku i tam, kde se jí ve skutečnosti bolestně nedostává. O jeho umění nalézt situace či naaranžovat lidské ruiny do výmluvných živých obrazů. O jeho dovednosti nenechat své fotografie načichnout pachem špíny a zatuchlé úzkosti heroinistů, smradem stihomamu pervitinu, zeleným kouřem spálené marihuany - a vypreparovat z prostředí oplývajícího hnusem, ne krásou, úchvatné obrazy.

Štreitovy fotografie o drogovém světě jsou podle mého názoru uměním - ne dokumentem. A jsem za to Jindřichu Štreitovi vděčný. To krásné, co některé drogy - psychedelika - přinášejí, totiž fotografovat nelze, neboť se to odehrává uvnitř mozku. A to vnější, co vytvářejí? Nejen psychedelika, ale především ostatní drogy? Vnější svět drog? Dokumentární snímky o něm by byly především snímky ohavnosti, šedé úzkosti, kalně temné neřesti, tmavorudé nečisté náruživosti. Bílého násilí a kalně umatlaného umírání. To totiž jsou leitmotivy světa drog - a skutečnost, že Štreit nepodlehl prvoplánovému nutkání fotit to ohavné (a tedy pro měšťáka nejvíce pohoršující) budiž jeho zásluhou sub specie aeternitatis.

Co k jeho snímkům dodat? Mnoho netřeba. Snad jen základní kategorizaci: Dělení lidí, dělení drog.

Lidi lze principiálně rozdělit na ty, kterým vyhovuje svět takový, jaký je. Ti tvoří první kategorii. Druhou tvoří toxikofilové - ti, kteří mají tendenci sjíždět se, chemicky zapomínat na stav světa, vypínat se, přelaďovat se - tedy ti, kteří touží po smrti. Thanatofilové, řečeno s nezapomenutelným Sigmundem. Z takových se rekrutují lidé na Štreitových fotografiích. Všichni, které tam vidíme. Ti, kteří se dotýkají nejprve země, aby v ní pěstovali konopí a skrze kouř, který stoupá z marihuanových cigaret, se pak dotýkali nebe. A i ti, kteří se nejdříve dotýkají skrze bílé jedy koupené od dealerů nebe - a pak se skrze závislost, ponížení a smrt dotknou země. Neodvolatelně, bez výjimky. Ono totiž nic jako "konzistentní množina drogy" neexistuje. Existují jen psychedelika - a bílé jedy.

Psychedelika - marihuana, hašiš, psylocibin, LSD - jsou látky, které nezabíjejí a zkušenost s nimi má nedoceněný, pravděpodobně i nenahraditelný význam. Látky, které svému uživateli pomáhají manifestovat - a tím i poznat - jeho vlastní duši. To je první kategorie drog - drogy, jejichž represe je filosoficky naprosto nelegitimní a neopodstatněná. Drogy, které mají v mých očích charakter svátostí, drogy, které jsou můstkem k Bohu. Svaté drogy, maso bohů. Drogy, jejichž konzumace - ač samozřejmě může vést k šílenství - člověka obohacuje, nezotročuje ho a nevyvolává závislost. Drogy, které nám pomáhají odhalit to, co v nás samých dříme netušené a nepoznané.

Druhou kategorií drog jsou bílé jedy. Pervitin, heroin, braun, kokain. Jedy, které vyvolávají závislost, zbavují člověka svobody i důstojnosti. Drogy, které jsou můstkem k Ďáblu.

Rozdíl mezi kategoriemi člověků - člověkem spokojeným se světem o sobě můžeme pro tyto účely definovat právě vztahem k drogám. Bere x nebere, případně lákají jej x nelákají. Jaký je rozdíl mezi kategoriemi drog?

Jsem samozřejmě narkoman. Budiž tedy oním rozlišením srovnání dvou mých osobních zkušeností.

Trávu jsem přestal kouřit prvního listopadu. Prostě jsem típl jointa a rozhodl se, že si dalšího neubalím. Tak jsem si dalšího neubalil. První týden jsem se jen divil, jak se nic neděje, jak je to snadné, jak mi není zle. Protože jsem před sedmi lety prošel krátkou závislostí na alkoholu kombinovaném s Rohypnolem, měl jsem jistou představu, jak abstinenční syndrom vypadá. A první týden jsem ho prostě neměl.

Druhý týden mě najednou začal lehce srát svět. A nevěděl jsem, co večer dělat místo onoho každodenního rituálu balení-modlitby-zapálení, a pak kouření a vhledu, kdy se všechny sračky dne změní v pochopitelné problémy a všechni lumpové v pochopitelné bytosti. A necítit bolest za všechny ubohé, trpící a poničené lidi a nenadávat směrem nahoru, kde v nikoho nevěřím, že ten svět stvořil tak strašně krutej a bezcitnej.

A chybělo mi to, protože ta beznaděj a úzkost mi strašně připomínala moje pubertální neurózy, kvůli kterým jsem od šestnácti píval tehdy legální Solutan a mlsal mamince Algenu a prášky na spaní. Jako by se za celou tu dobu nic nestalo, jako by se svět ani já nikam nepohnul, zase jsem byl večer neklidný a cítil záchvěvy úzkosti odkudsi ze solárního plexu a pak jsem se rozhodl, že se mi tu pubertální neurózu nepodařilo marihuanou vyléčit. Jen přehulit. Tak jsem zašel za kamarádem psychiatrem a on se mi vysmál a sdělil mi vzrušující novinku, že nemám pubertální neurózu, ale naopak počínající krizi středního věku.

A já šel domů a byl jsem celej šťastnej, že neurózu nemám, a najednou mi začalo vrtat hlavou, jak jsem přemluvil devatenáctiletou dívenku na heroinu, že má jít na detoxikační kůru. A představoval jsem si, jak jí tam musí být zle, a mě bez tý trávy není nic, jen ta trocha dopaminu, která chybí, mi dovolila uvědomit si třiatřicítku. A že jsem chtěl jít na detox sám s cigaretama, abych o tom mohl napsat. A že jsem vlastně hnusná podlá svině, protože jsem tu dívku přemluvil, aby o kůře napsala místo toho mého cigaretového detoxu, protože se mi do něj strašně nechtělo. A přitom jsem o tom chtěl psát já, neboť i u mne psychiatr najde psychopatii se sklonem k hysterii.

I dojel jsem od kamaráda psychiatra ke své přítelkyni a vysvětlil jí, že teď už budu tak dokonalej, že si mne ani nezaslouží, neboť nejen že jsem přestal kouřit trávu, ale ode dneška už nekouřím ani cigarety z tabáku. Vykouřil jsem poslední a šel spát a ráno jsem jí říkal "Miláčku, proč se s tím absťákem dělá takovej problém, já přestal s trávou i tabákem a NIC." Tato slova se dala tesat rovnou do hovna, neboť jsem ho už měl. Ač jsem o tom ještě nevěděl, chyběl dopamin dodávaný tabákem a dopamin dodávaný trávou a už to jelo.

Byl pátek, já měl celý den hodně plný, takže jsem byl tak normálně nasraný na hnusně se tvářící prodavačky, co neumí ani zabučet v odpověď na pozdrav a bezohledné kretény za volanty aut, na které si nakradli, a blbce v metru, co si už tak dost hnusný den ještě komplikují tím, se tváří, jak kdyby měli chronické hemeroidy a zácpu. Ale v šest večer jsem už byl doma a měl jsem rozmalovaný byt a už jsem do všeho kopal a děkoval Bohu, že jsem už po prvním týdnu bez trávy odstranil zbraně ze svého dosahu, a nevěděl, nevěděl, JAK SI UDĚLAT DOBŘE, a večer jsem měl v osm schůzku s kamarádem Karlem a do tý hospody jsem běžel a byl tam o pět minut dřív než on a už mi točili pivo a pak jsem si ho na ex nalil do krku a ta úzkost, která mi v tu chvíli trhala břicho v solárním plexu, trošku polevila. Takže jsem si jich dal asi šest, což je pro každého, kdo někdy měl závislost na alkohol, stejný risk jako šestkrát si šlehnout heroin.

S Karlem jsme se rozloučili a já měl ještě jednu schůzku a tam jsem si dal tuším ještě tři a v nonstop prodejně jsem si koupil ještě tři lahváče a do rána je ucucával a vztekle uklízel rozmalovaný byt a občas něco rozbil, švihnul s tím o podlahu, nejlépe věc, kterou jsem měl deset nebo patnáct let rád, čímž úzkost a neklid polevila přesně na tu dobu, než dozněl třesk a zase se trochu napil, až jsem upadl do spánku blízkému bezvědomí. A ani kóma nebylo o tom UDĚLAT SI DOBŘE, protože kóma si člověk nepamatuje.

Další den už je hodně rozmazaný, ale vím, že jsem ráno v holešovické tržnici kupoval matrace a předtím si dával nějaké panáky u stánku a čekal, až ten jed - protože alkohol je jed mnohem strašnější než mnoho ilegálních drog - úzkost rozpustí a UDĚLÁ DOBŘE.

Odvezl jsem matrace domů a dojel k mamince a řekl jí, že nekouřím třetí týden trávu a druhý den cigarety a ona spráskla ruce a říkala, že na to umřu, a pak jsem po ní chtěl Rohypnoly a ona mi jich donesla hrst (jak se o týden později ukázalo, byly dva, nalámané na kousky, aby to vypadalo, že je jich HODNĚ, tak jsem je do sebe nasypal a mozek zafungoval na šestnácti léty podmiňovaný reflex TEĎ JSEM TO DO SEBE NARVAL A UĎELAL SI DOBŘE a já konečně usnul. Až jsem se probudil a Rohypnol ani alkohol už nefungovaly a úzkost byla strašnější než dřív a já věděl, že nám ve škole nelhali, když vykládali, že v mozku je několik miliard nervových buněk. Protože všechny se hlásily o slovo, všechny mi chtěly říct svoje poselství, a hlasy všech říkaly: BOLEST-ÚZKOST-NARVI NĚCO DO SEBE A UDĚLEJ NÁM-SI DOBŘE.

Ten večer si matně vzpomínám, že jsem dorazil do ateliéru erbovního fotografa Reflexu Davida Krause a pozurážel tam všechny, kdo tam byli, a pak si koupil láhev kořalky a nalil ji do sebe a tu úzkost JAK SI UDĚLAT DOBŘE zase zakrylo bezvědomí. Další den byl stejný, jen si ho pamatuju ještě míň, toulal jsem se po hospodách a lil do sebe chlast a vykřikoval, že jsem přestal brát drogy a kouřit a že vůbec nemám absťák, a pálil si předloktí levé ruky cigaretami a zapalovačem a další den to bylo ještě horší a strašně jsem se potil a ten pot strašně smrděl. Nechal jsem se kamarádem Karlem a produkční odvézt do redakce odevzdat článek, který jsem slíbil (a byl napsaný už od minulého týdne), a všechny jsem tam pozurážel, protože každá buňka mozku pořád křičela chtíčem UDĚLAT SI DOBŘE a všichni za to mohli a pak, to byla středa, jsem se probudil a zavolal léčitelce-čarodějnici, u které se léčím, protože jsem její metody schopen vědecky vyvrátit. A ona mi svým tichým hlasem vysvětlila, že si mám okamžitě zapálit tabákovou cigaretu, jinak mi zkolabuje srdce, a přijet, protože mi bude trvat pár měsíců, než se vyčistím od trávy. Pokud jí dokážu přestat kouřit. A já si tabák ubalil a fungovalo to do té míry, že jsem byl schopen sednout do taxíku a jel k ní. Uložila mne na pohovku a zakryla několika dekami. A pořád mi byla strašná zima a mozek nefungoval, protože jsem mu vypnul ten šestnácti lety podmíněný návyk UDĚLAT SI DOBŘE TRÁVOU a vysazením tabáku navíc rozjel absťák, a já ležel, kňučel, kňučel jako pes a bylo mi úplně jedno, že je u toho i žena, co jí miluju a které se u léčitelky učí, a jen jsem cítil tu hrůzu, že si nemůžu UDĚLAT DOBŘE. Kouřil jsem jednu tabákovou cigaretu za druhou, ale nefungovalo to naplno. Neměl jsem chuť na jointa, necítil jsem ten heroinový hlad buněk po droze - ale hlad mozku po tom UDĚLAT SI DOBŘE mi docela stačil. Protože můj mozek přestával fungovat, byl naprosto bezradný jak globus zbavený osy zvyku DĚLAT SI DOBŘE DROGOU.

A ta paní, která nechce, abych o ní psal, mi občas udělala nad žaludkem a nad čelem nějaký vědecky snadno vyvratitelný pohyb a úzkost na pár minut polevila, ale já se pořád kroutil a převaloval, a večer, když si mne vzala moje přítelkyně domů a zase mne přikryla, to nebylo lepší. Pak mi strčila do uší dvě tajemné duté svíčky a zapálila je a já na pár minut usnul strašnou úlevou, protože to zvíře úzkosti na chvíli usnulo. A když svíčky zhasly, byly jejich několik centimetrů dlouhé nedopalky plné hnusné bílé hmoty, co vypadala jak zvlhlý heroin, a pak to bylo zase zlé. A obě čarodějnice se po telefonu dohodly, že si smím vzít pět miligramů diazepamu, a mozek se trochu otupil a už neřval tak nahlas, ale spát nemohl, protože se bál. Už visel jen na té úzkosti JAK SI UDĚLAT DOBŘE. Ráno jsem dostal ještě jedny svíčky a několikrát se osprchoval. A bylo mi strašně zle při pomyšlení, jak jsem vyváděl, jak jsem se předváděl jako slaboch a idiot, byl jsem vyčerpaný, ale věděl jsem, že už dojedu domů metrem a uklidím.

A vyházel jsem všechnu trávu, co byla doma, uklízel do večera, až přijela moje drahá, a celý den jsem pil litry vody a byl slabý jak moucha. A v pátek jsme uklízeli oba a já se pořád styděl, ale ta úzkost a hrůzná otázka mých vlastních buněk JSME SAMY, JAK SI UDĚLÁME DOBŘE? už nebyla mým mozkem kladena.

Po dvou měsících jsem si dovolil zapálit si jointa. Jednou za týden - a na jaře, s nikotinovou substitucí, se pokusil ještě jednou. V momentě, kdy dopisuji tento text, jsem pátý týden bez cigaret. Těch pět týdnů - s žvýkačkami plnými nikotinu - patřilo k nejdelším v mém životě. Daly mi - spolu s listopadovým absťákem - poměrně jasný obrázek o tom, co jsou bílé jedy. Nikotin mezi ně nesporně patří - skutečnost, že jde o jed legální, nic nemění na tom, že je můstkem do pekla.

Psychedelika - bez ohledu na nebezpečí, která s sebou nesou - jsou naopak můstkem do nebe. Jako havajská růže, Argyreia nervosa. Její semínka obsahují přírodní LSD. Rozemletých jsem jich snědl devět. Za čtyřicet minut začala droga působit.

Natáhl jsem se, dal ruku pod hlavu a analyzoval, co vlastně cítím. Nebylo tam nic srovnatelného s opojením marihuanou. Žádná euforie, žádný opojný vhled, žádná radost nad tím, jak jsem momentálně chytrý či moudrý. Jen únava. Pak jsem usnul.

Probudil jsem se za patnáct minut - můj přítel, který mi dělal dozor, seděl v druhém rohu místnosti a četl noviny. Byl jsem nepřekonatelně líný, líný cokoliv říct, jakkoliv dát najevo, že už bdím. Tak jsem mlčel. Jen se převalil na druhý bok.

A zase nebylo nic, žádný skandál, senzace, žádná libost ani nelibost. Jen jsem si pouštěl kino. Nebo si kino pouštělo mne? Nevím - jako by nebylo nikoho, kdo by mohl hodnotit, být aktivní. Vždyť to vlastně nebylo ani kino v pravém slova smyslu, žádné projekční plátno. Nebyly vize, nebyly halucinace, prostě nic. Jen za maličkým dvousedadlovým vozem za několik milionů, co má moje známá, stálo několik milionů lidí. Bylo jich moc. Ti, kteří vykopali nějakou tu rudu nebo co na konkrétní plech toho konkrétního jezdítka, a ti, co někde vyvrtali díru do země a z ní vymačkali naftu na pneumatiky a ti, co roztavili písek na skla reflektorů a vůbec. Bylo jich ještě víc. Neznali se vzájemně, nevěděli o sobě, neviděli se, neměli obličeje. Řada, nekonečná řada, STRAŠNĚ MOC lidí, práce, starostí, akcií, bankovních derivátů, sociálního pojištění, projekčních kanceláří, bulletinů, zkušebních projektů, počítačových modelů a z toho všeho, když se šlápne na pedál, tak to jede rychle.

A nebylo nikoho, kdo by z toho byl naštvaný, soudil to, měl z toho srandu nebo si alespoň připadal chytrý, že na to přišel. Prostě to jezdítko bylo. Někde. Žádný Já nepřekážel, takže bylo vidět i s těmi miliony lidí v řadě a prachosmradem, když se šlápne na pedál.

A pak byl domeček, co stojí na kopci už tři sta let z trámů ze stromů, co na tom kopci rostly dvě stě let předtím, a co ho postavil člověk, co ty stromy sekyrou porazil a za ním stálo jen pár chlapíků ze sousedství, co mu pomáhali ty trámy tahat nahoru. Franta, Pepík, a Koloděj. A pak v něm počal a vychoval děti a umřel, a ty děti v něm počaly děti a vychovaly je a umřely, a ty děti v něm počaly děti a vychovaly je a umřely, a ty děti v něm počaly děti a vychovaly je a umřely.

A nebylo nikoho, kdo by soudil domeček dobře - jezdítko špatně, nikoho, kdo by byl chytrý, s vhledem, přezíravý, intelektuální, prostě nikoho, kdo by překážel. Takže bylo vidět, jak je to všechno obyčejné, ne-zvláštní, ne-efektní, ne-posvátné a normální. Normální v tom nejprostším, každému přístupném smyslu. Normální včetně onoho mytizovaného, mystického, x-krát zbožštělému prožitku psychedelie a psycholýzy - rozpuštění ega.

Pak bylo to stokrát či tisíckrát psychedelickými guruy opěvované NAZPĚT, to zpět do vaginy a zase ven, ne falem, ale hlavou, do vaginy a zase ven, jenže o generaci předtím, a zase dovnitř a zase ven o generaci dřív, celý ten tyátr minulých životů, na kterém zbohatly tisíce New Age pisálků, popisujících to se všemi atributy pouťových barev. A ty to samozřejmě nemělo, bylo to normální, tak normální, jako že každý z nás měl babičku a ta měla také babičku, normální, pro každého, to nejdemokratičtější, nejobyčejnější, nejpřirozenější, co vůbec může být.

Jako kapka semene, která se mihotá bleděmodře do bíla v hloubi vaginy, rudočerného vlhka a tepla bezpečí, ze kterého expanduje a vrací se do něj ne degenerací, regresí, ale jako bod, který se vrací do svého počátku po rubolícu pruhu papíru slepeného do prstence. A v pulsech generací, kdy smrt je stejně přirozená, svatá a obyčejná jako zrození, se znovu černorudá vagina tepla a bezpečí stává ligotavě bílomodrou kapkou semene, která je písmenem ALEF, pulzující ÓM, vaginou po vlastním rubu se vracejícím do svého počátku kapky semene, anebo obrázkem dvou schematicky načrtnutých postaviček dospělých, které mezi sebou za ruce drží postavičku malou, postavičku dítěte.

Jiří X. Doležal
novinář

Příčiny zneužívání návykových látek.

Fotografie Jindřicha Štreita zachycují drogově závislé z mnoha pohledů. Ukazují první kontakty s drogou, následnou závislost na drogách a její drastické důsledky až po léčbu z této závislosti. Mimoděk vytane divákovi na mysl otázka - proč? Kde jsou kořeny závislosti na návykových látkách? Proč dnes mladí lidé stále častěji sahají po narkotikách? Je v tom zvědavost? Nuda? Frajeřina? Snaha o originalitu? Kdo ví?

Na mnoha fotografiích cyklu Cesta ke svobodě jsou klienti, kteří se léčili nebo léčí v naší terapeutické komunitě Pastor Bonus v Podlesí u Bruntálu. Základním stavebním kamenem léčby v naší komunitě je právě odpověď na otázku - proč začali naši klienti zneužívat návykové látky? Od odpovědi na tuto otázku se odvíjí další průběh léčby našeho klienta.

Během naší šestileté existence a intenzivní práce s drogově závislými se nám podařilo proniknout poměrně blízko k příčinám závislosti na návykových látkách.

U všech klientů, kteří prošli naší terapeutickou komunitou, byla prvotní příčinou závislosti jejich vlastní rodina. Tedy jednoznačně selhala základní stavební složka lidské společnosti ve které se lidský jedinec učí podstatným vzorcům mezilidské komunikace. Typů selhání rodiny jsme zaznamenali hned několik a v následujícím textu bych je chtěl nastínit.

První příčinou je nechtěná nebo nečekaná gravidita. Rodiče uvažovali o potratu, byli vystaveni společenskému tlaku okolí nebo okolnostem, které je nutily k abortu. Těhotenství narušilo kariéru matky nebo bylo důvodem k unáhlenému sňatku. Dítě už v prenatálním období zažívá existenční úzkost, pocit nepřijetí nebo pocit, že už od početí je jeho život problémem. Dítě odmalička trpí falešným pocitem viny za svoji existenci. Takto postižený jedinec má v průběhu svého života potřebu dokazovat svému okolí, že má právo na život. Snaží se na sebe permanentně upozorňovat, podávat nadprůměrné výkony a někdy až extravagantně se zviditelňovat. V případě neúspěchu se prohlubuje jeho existenční úzkost, zvyšuje se pocit vlastního sebenepřijetí, propadá depresi a objevují se u něj sebedestruktivní sklony. V tomto traumatickém stavu se droga jeví jako velmi rychlé a kvalitní řešení jeho momentální situace.

Další příčinou je nepřijetí pohlaví dítěte za strany jednoho nebo obou rodičů. Dítě empaticky vycítí toto nepřijetí a snaží se podvědomě vyhovět přání rodičů. Dostává se tím do vnitřního konfliktu se svým pohlavím. Tento konflikt se stupňuje a dosáhne vrcholu v pubertálním období. V mladém člověku dojde k vnitřnímu pnutí z kterého potřebuje uniknout. Opět se jako jedno z řešení ukazuje útěk k narkotikům.

Další příčinou je tzv. problém svobodných matek. Tímto problémem jsou postiženy osoby mužského pohlaví. Mladý muž je odmalička vychováván ženou. Ve škole převládají ženy jako autority. Mladý muž nemá možnost identifikovat své já podle mužského vzoru poněvadž v jeho rodině chyběl typicky mužský vzor, který zastupuje otec. Chybí mu modelové řešení problémů, které by mu zprostředkoval právě otec, popřípadě jiná kvalitní mužská autorita. Self mladého muže je nevyvinuté a v kritických situacích dochází k opakovanému selhávání při řešení krizových situací. Dochází k silnému pocitu méněcennosti a nemohoucnosti. Zvyšuje se také pocit závislosti na matce, který je především v pubertálním období pro muže těžko přijatelný. Únikem z tohoto stavu může opět být droga.

Další příčinou, především u osob ženského pohlaví, mohou být negativní zážitky s vlastním otcem. Despotický otec, který psychicky nebo fyzicky týrá matku vyvolává podvědomý odpor dívky k mužskému pohlaví. V období dospívání dívka cítí potřebu navázat citový vztah s opačným pohlavím, ale současně se v ní podvědomě projevuje strach z mužů. Veškeré pokusy o vztah s mužem opakovaně selhávají a tím upevňují dívčin negativní postoj k opačnému pohlaví. Tato dívka se dostává do bludného kruhu z kterého není východisko. Řešení opět může najít v úniku do narkotik.

Opět další příčinou je negativní vliv matky na dceru. Matka vědomě či nevědomě nepřijímá svoji dceru jako plnohodnotnou ženu. Narušuje její sebevědomí častými pochybnostmi o jejích ženských schopnostech. Dívka tím ztrácí možnost identifikovat se vůči matce jako žena její ženské self se plnohodnotně nevyvíjí a současně získává negativní postoj vůči ženské autoritě i vůči sobě samé. Dochází k neurotickým stavům a potřebě úniku z těchto stavů. Jako řešení se opět nabízí únik k drogám.

Nezanedbatelnou příčinou je rozpad rodiny dítěte ať už rozvodem nebo úmrtím jednoho z rodičů. Dítě ve svém věku není schopno pochopit náhlý odchod jednoho z rodičů. Bere tento stav jako odmítnutí své osoby ze strany rodiče, který odešel nebo je pronásledováno pocity vinny za odchod rodiče. V dospívání se tyto pocity kumulují a stupňují vnitřní krizi ranného jedince. Potřeba úniku z tohoto stavu je natolik neodbytná, že může vést k zneužívání návykových látek.

Nejčastější příčinou abusu návykových látek u děvčat, která prošla naší léčebnou byly traumatické sexuální zážitky. Tyto zážitky byly naše klientky schopny ventilovat až po několika měsících psychoterapeutické léčby. Dívky si zpočátku vůbec neuvědomovaly jak silný vliv mají tyto zážitky na jejich osobní život a následnou závislost na drogách. Teprve až po otevření těchto traumat a abreakci došlo k výraznému zlepšení jejich psychosomatického stavu a pokroků v léčbě. Dívky následkem sexuálních traumat ztratily pozitivní vztah ke svému tělu, který vedl až k omítání svého těla a následně celé své osobnosti. Přestaly mít samy pro sebe jakoukoli hodnotu a což vedlo k naprostému sebenepřijetí. Existence v tomto stavu byla neúnosná a jako řešení se opět nabízely drogy.

Krátce jsem uvedl nejčastější příčiny zneužívání návykových látek. Při výchově mladého člověka v rodině není možné se zcela vyhnout výše uvedeným chybám. Je však možné, aby rodiče se svými dětmi o jejich problémech pravidelně komunikovali. Podstatou léčby v naší terapeutické komunitě je pravidelná komunikace terapeutů s klienty a vzájemná komunikace klientů. Zde se otvírá možnost k řešení problémů. Mladý člověk si musí především uvědomit kořen svých problémů a pak za pomoci terapeutů a spoluklientů hledat řešení svého stavu. Stejný model lze aplikovat i v rodině. V případě, že mladý člověk tuto možnost nemá hledá pomoc mimo svou rodinu. Náhradní řešení mu nabízí společenství vrstevníků, kteří mají stejné problémy jako on sám. Tito mu nabídnou pochopení a empatii nikoliv však řešení. Tento člověk se s nimi identifikuje, cítí se s nimi dobře, má pocit porozumění a bezpečí. Zcela nekriticky přejímá styl života party a vše co k němu patří tedy i drogy. V této skupině vrstevníků nejen že nevyřeší své problémy, ale přidá si další problémy spojené s drogovou závislostí.

Moje zkušenost s komunikací s rodiči našich klientů je taková, že velmi obtížně přijímají odpovědnost za drogovou závislost svých dětí. Důsledkem je pak i opětná recidiva již přeléčeného klienta, který se vrátí po úspěšném ukončení léčby zpět do své rodiny, a je opět vystaven stejným traumatům, které ho k závislosti vedly.

Tato kniha by měla být mementem především pro všechny rodiče, neboť jsou to právě oni kdo mají rozhodující a nezastupitelný vliv na to jaký člověk vychází z jejich rodiny do společnosti. Oni určují svou výchovou životní směr, kterým se bude v budoucnu jejich potomek ubírat a případné jejich omyly vůči vlastním dětem se velmi těžko napravují a někdy jsou, bohužel, nenapravitelné. V oblasti drogové problematiky totiž platí více než kdekoli jinde, že daleko důležitější je prevence než léčba.

 Mgr. Petr Opletal
 vedoucí terapeutické komunity Pastor Bonus v Podlesí

Česká veřejnost se k fenoménu drog přiblížila opravdu kvapem. Ještě před nedávnem šlo o přece jen exkluzivní literární téma (R.John) či o předmět zájmu úzké skupiny zasvěcených odborníků. Pak se ale objevily filmy, odvážná televizní publicistika a nejnověji také zprávy o policejních raziích v rockových klubech: takováto masivní medializace nutně musela vzbudit u většiny lidí pocit strachu a ohrožení jakýmsi “novým rizikem”. Tuto daň za demokratizaci života ovšem nebylo možno nezaplatit a část společnosti dokonce vzala věc z té “pozitivnější” stránky. Užívání drog se stalo i určitou módou, a to zejména v tzv. lepších kruzích, drogy tak během času mohou začít aspirovat na post jednoho ze statusových symbolů. Jejich “předností” v tomto směru je i to, že jsou “drahé” (ty “tvrdé” a kvalitní), což samo o sobě zaručuje jistou míru atraktivity (například v prostředí podnikatelských nebo uměleckých elit).

Stoupající zájem veřejnosti o drogy můžeme vykládat i jako problém “nudící se” společnosti, která si žádá stále rafinovanější formy zábavy, spojené s postupováním určitého rizika.

V tomto směru jde o jev “pochopitelný” asi tak stejně jako bungee-jumping, automobilové závody nebo ruská ruleta...

Na jedné straně tedy můžeme uvažovat o jakési dodatečné modernizaci společnosti, na druhé straně však rychlost tohoto procesu může být vnímána jako skutečný “kulturní šok”. Veřejné mínění jen těžko hledá konsensuální stanoviska, a nepomohou mu v tom ani půtky politiků, pro něž je zejména zpřísnění represí vhodným námětem her nejenom předvolebních. Ostatně i z okázalých “preventivních” akcí lze občas vytěžit menší skandálek.

V pocitech a náladách veřejnosti se obvykle jen málo odrážejí čísla statistik. Počty registrovaných narkomanů samozřejmě stoupají stejně jako počty dealerů na ulicích, a v tomto směru má evidovaný neklid racionální jádro. Je celkem logické, že obavy vzbuzuje chování části mládeže, která poměrně ochotně integruje drogy do svého životního stylu. O tom se budeme mít ještě příležitost přesvědčit.

Čísla z výzkumů veřejného mínění prováděných na celé populaci signalizující probíhající změny poměrně zřetelně, jakkoli skutečná vnitřní dynamika těchto procesů působí mnohem mohutněji. Jde o to, že dochází k rychlé obměně vzorců chování mezi generacemi, což se v celkových údajích nemůže plně projevit. Pro příklad sáhneme do pravidelných výzkumů IVVM, které sledují kontakt populace s drogami na několika úrovních:

O zmíněné dynamice vývoje svědčí například okolnost, že mladí respondenti (15-19 let) uváděli znalost uživatelů drog ve svém okolí v 75 % případů.

Sociologická a zejména kriminologická analýza nesmí opomenout skutečnost, že drogy reprezentují nejvýnosnější odvětví organizovaného zločinu. Bývá kombinováno s jinými formami (pašování, obchod se ženami, prostituce, hazardní hry) a má také silnou institucionální základnu. Vznikají složité sítě pašeráků, obchodníků a dealerů, uplatňují se i principy rozdělení trhu (a to i na lokální úrovni, kde vznikají výsostná teritoria jednotlivých skupin). Zvláštním fenoménem se stává budování transportních stezek, přičemž je notoricky známým faktem, že příznivá geografická poloha i poměrně liberální zákonodárství učinily z ČR typickou tranzitní zemi, která je však zajímavá i jako cílová stanice, jako slibné odbytiště.

Kriminální souvislosti provázejí i chování narkomanů. Jejich závislost je staví většinou do situace trvalé finanční nouze. K ní pak patří drobná i větší kriminalita směřující k opatření prostředků nebo přímo potřebného materiálu (prostituce, krádeže, vloupání). Subkultury závislých (zejména v podobě bezdomovců nebo squatterů) tak vytvářejí silně kriminogenní prostředí, ve kterém drobná trestná činnost je chápána jako instrumentální aktivita k vlastnímu přežití, kde ale drogy mohou plnit funkce i zcela speciální (u prostitutek jako prostředek disciplinace, u podnikatelů třeba jako záminka k vydírání). Navíc pouhá přítomnost narkomanů vede k obecnějším procesům devastace životního prostředí a komunity jako celku.

Naše veřejnost se tváří v tvář růstu kriminality a dalších rizik začíná projevovat poněkud xenofobně a punitivně. Má také tendenci spoléhat “na příslušné odborníky”, kteří jsou tu od toho, aby problém vyřešili pokud možno rychle a sami. Proto nepřekvapuje, že “většinová” populace ne vždy doceňuje význam a hodnotu preventivních a léčebných programů pro postižené.

Sociologicky relevantní téma svépomocných aktivit a dobrovolných organizací vůbec zůstává zatím - neprávem! - stranou zájmu. Soudobý diskurs zcela ovládlo téma postihu držení drog, které dosti silně polarizuje spektrum názorů veřejnosti, a bohužel také různých skupin odborníků. Spoléhání na represi je vždy tak trochu prvoplánové, mnohdy však současně politicky atraktivní. Zůstává zřejmě na sociolozích, aby ostatním opakovaně připomínali klasický motiv nezamýšlených důsledků jednání...

Podle našeho názoru musí strategie řešení toto společensky závažného problému, který není radno bagatelizovat, vycházet z hlubokých a spolehlivých analýz. Zatím nás spíše jen zneklidňují dílčí informace na téma drogy v armádě, drogy za volantem, apod. Jde ostatně mimo jiné právě o to, abychom jenom nemonitorovali vývoj v některých ohrožených skupinách (viz řada výzkumů různé hodnoty provedených mezi středoškolskou mládeží).

Nejnovější výzkum provedený v Praze (M.Týc: Mladí lidé a návykové látky - empirická studie Praha 1998, FF UK, diplomová práce) v červnu 1998 na souboru 663 mladých lidí ve věku 15 - 21 let technikou anonymního dotazníku ukazuje, že se kontakt s drogami formou nabídky se stává zcela běžnou záležitostí. V této věkové skupině totiž 82% respondentů uvedlo, že jim byla droga nabídnuta. Po 17. roce má takovou zkušenost již 86 % této “generace”, přičemž první kontakty nastávají poměrně brzy, neboť ve skupině kontaktovaných se tak u 10 % stalo do 13 let. Zdrojem nabídky jsou hlavně přátelé (63%) a spolužáci (54%), příp. dealeři (60%), občas také partneři nebo sourozenci. Místem nabídky se v Praze stává spíše ulice nebo kluby, o něco méně diskotéky. Nejčastěji nabízenou drogou je samozřejmě marihuana (71%), ale na druhém místě perník (41%), hašiš (38%), trip (22%). Marihuana je tedy onou typickou startovní drogou, avšak nabídka je již od počátku mnohem širší (a rizikovější).

Ve zkoumané populaci drogu vyzkoušelo 61 % dotázaných, tedy jenom zhruba čtvrtina odolala nabídce. Zkušenost se vyvíjí v určitých skocích, které naznačují vliv přechodu na vyšší stupeň školy (nebo do života): jak ukazuje tabulka, k nárůstu zkušenosti dochází po 15. roce a po 19.roce věku.

I když vliv faktorů sociálního postavení je obecně poměrně slabý, přece jen se v experimentování dostávají do popředí muži. Spíše se ukazuje, že významným prediktorem a souběžně působícím faktorem je pravidelná konzumace alkoholu, příp. také kouření. Pokud mladý člověk pravidelně konzumuje alkohol a kouří, lze očekávat v 93 % případů také zkušenost s drogou. Naopak u těch, kteří alkohol běžně nekonzumují a nekouří, činí pravděpodobnost vyzkoušení drogy pouze 23 %.

Ze skupiny experimentátorů jen 17 % uvedlo jedinou zkušenost. Většinou to byla marihuana (z celku experimentátorů ji vyzkoušelo 94%). Ženy méně častěji zkoušejí drogy tvrdé, spíše jde o klepky nebo extasy. Nejmladší experimentátoři se čistěji setkají s tripy, starší s LSD. Celkový žebříček mládeží preferovaných (přesněji: vyzkoušených) drog vypadá následovně:

1. marihuana	94%
   hašiš	37
   pervitin	26
   trip	15
   heroin	12
   LSD	11
   Extasy	10
   skunk	6
   kokain	5
   ostatní	9

    

Fakt, že každý osmý experimentátor již sáhl mimo jiné i po heroinu, je arciť alarmující. Vedle vysoké obliby kanabisových produktů tedy působí jak nabídka “domácího” pervitinu, tak typických “diskotékových drog” (trip, Extasy).

Ojedinělí uživatelé jsou typičtí tím, že k tomu došlo jednou a droga byla poskytnuta zadarmo (typické pro marihuanu, která by se podle některých “vůbec neměla prodávat”). Mezi formami aplikace logicky převažuje kouření (99%), k píchání drogy se uchýlilo jen 8% experimentujících. Zřejmě zde začíná působit hrozba AIDS. Polovina uživatelů nikdy za drogu neplatila. Drogy ovšem představují typicky tržní fenomén včetně zaváděcích nebo dumpingových cen. Standardní metody výzkumu trhu umožnily autorovi citovaného výzkumu stanovit pro dotázané “optimální” cenu za imaginární jednotku - “standardní joint” - ve výši 50 Kč.

Je velmi užitečné klást si otázku, jaký “image” vlastně uživatelé drog mají. Zatímco u většinové “laické” veřejnosti převažuje dojem, že jde o únikovou záležitost příznačnou pro spíše labilní jedince, mládež vidí uživatele především jako obyčejné lidi, řadové občany. Z konkrétní otázku, kdo nejspíše bere drogy, můžeme vyvodit následující “pořadí”: obyčejní lidé (59%), umělci (49), psychicky narušení (42), mystici (32), vyšší vrstvy (22), atd. Jenom zásadní odpůrci drog vidí v uživatelích tak trochu blázny, experimentátoři se “definují” spíše jako obyčejní. Uváděným motivem experimentování s drogou je především zvědavost, teprve pak se umisťuje únik jak důvod. Experimentátoři pak silněji zdůrazňují souvislosti s navozením dobré nálady, s fantazií, pohodou, naopak popírají motivy nudy nebo vlivu party. Zdá se tedy, že i obraz uživatele drog se mění: namísto v médiích tak často prezentovaných trosek jde spíše o obraz naprosto “normálního”, pohodového člověka, který chápe marihuanu jako něco vskutku rovnocenného alkoholu. Ostatně již dřívější výzkumu u skupiny středoškoláků ukázaly, že s drogami začínají experimentovat spíše ti silnější a odvážnější jedinci, kteří spoléhají na své seberegulační schopnosti. Nelze přitom vyloučit, že právem. Riziko tkví spíše v tom, že tito sebevědomí působí jako určitý vzor pro své okolí, stávají se referenční skupinou i pro ty, jejichž sociální zázemí i vlastní osobnost neskýtají záruky bezpečného zvládnutí oné první experimentální fáze.

Ve vztahu k hodnotovým orientacím a postojům mladé generace (zejména pokud jde o liberální stanoviska vůči měkkým drogám) nepřekvapuje, že nedávno projednávané novela trestního zákona vzbudila poměrně razantní odpor a leckdy až překvapivě silnou občanskou aktivitu (viz předkládání petic, apod.). V uvedeném souboru mladých lidí se vyslovilo 61 % proti novele. V postojích pak početně převažuje zastoupení skupiny příznivců drog (nebo jejich tolerování). Pokud bychom chtěli na základě empirických dat formulovat jakousi prognózu, pak klíčové bude zřejmě stanovisko, že asi 27 % dotázaných nechce již nikdy později experimentovat. Nicméně i to svědčí o liberalizaci postojů veřejnosti a o “normalizaci” tohoto rizika. Většina dnešních umírněných experimentátorů zřejmě ani v budoucnu podstatně nezmění své postoje. Dlouhodobě lze tedy počítat spíše s tendencí ke “kulturní legalizaci” drog srovnatelně s postoji k alkoholu a ke kouření.

Jednorázové experimenty mladých lidí s marihuanou už se staly zcela běžnou věcí. Možná, že právě spojení těchto zkušeností s naprosto tolerantním přístupem veřejnosti k alkoholu stojí za zamyšlení, zda by propagace zdravého životního stylu a principů kvality života neměla sledovat poněkud širší záběr. Bazírovat na jednom tématu či riziku je svým způsobem krátkozraké. Ostatně v pozadí stojí další faktory: rodinné zázemí (úplnost rodiny se předtím v jiném šetření ukázala jako statisticky významný prvek) a stabilita moderní rodiny vůbec, otázky nezaměstnanosti a relativní sociální deprivace, atd., atd.

Data ukazují, že na tomto poli funguje princip vzájemné vazby: postoj k drogám ovlivňuje chování jedince vůči nim, zároveň ale získaná zkušenost působí na postoje. Pro většinu experimentátorů to zřejmě znamená spíše redukci strachu (stejně jako kuřák přežije první cigaretu...). Lze proto očekávat, že zmíněný kulturní šok a “nastražení” veřejnosti postupně odezní, že drogy ztratí punc neznámého rizika. To samozřejmě nezmenší jejich rizikovost.

Ve veřejném mínění pozorujeme počínající posun od strachu k normalizaci. Pro odborníky všeho druhu (sociology nevyjímaje) je situace spíše opačná: na výskyt problémových jevů jsou z profese zvyklí a jejich výskyt v moderní společnosti považují za přirozený a normální. Údaje o rozsahu této zkušenosti v nejmladší věkové skupině však přece jen obavy budí. Není to arciť nespecifický strach z neznámého, ale naopak zneklidnění z očekávatelných sociálních důsledků rostoucí křivky počtu závislých.